Vítejte na stránkách chovatelské stanice československých vlčáků

Dancing Warrior

Když jsem byla asi ve 3.třídě, měli jsme možnost chodit do zájmového kroužku o myslivosti. Mělo to blízko zvířatům a přírodě a rodiče nic nenamítali, tak jsem se tam přihlásila. Kroužek vedl myslivec, pan Čejka a měli jsme dovoleno mu říkat strejdo. Byl to úžasný pán  a učil nás rozpoznávat zvířata se vším všudy(latinské názvy, jak se co jmenuje v myslivecké mluvě…atd.), poznávat rostliny, stromy a učil nás lásce k přírodě. Mimo to jsme se samozřejmě učili i plemena loveckých psů. Když viděl, že tohle téma je mi blízké (asi už tehdy tušil, že ze mě bude pejskař tělem i duší), daroval mi staré kynologické ročenky.

Nadšeně jsem prohlížela obrázky a četla psí příběhy. Nejvíc času jsem ale strávila u článku věnovaném křížení psa a vlka. Myslím, že tehdy to u mě všechno nenápadně začalo. Tehdy se tohle plemeno pro mě stalo velkým nedosažitelným snem… Uvědomovala jsem si(aspoň jsem si to myslela), že mít takového psa bude asi náročné a nejspíš(určitě) by mi ho ani rodiče v tomto věku nepořídili…

Nakonec mi rodiče  ve 13-ti koupili sibiřského huskyho a tak jsem od tohoto plemene na nějakou dobu odbočila k musherskému světu. Nelituji toho, protože tento sport mám ráda a jde provozovat i s vlčouny, i když trochu jinak než se seveřany.

I tak jsem ale na téma československého vlčáka sem tam někde narazila. V okolí se ale žádný nevyskytoval, takže na živo jsem si o něm mohla nechat jenom zdát. Moje první setkání proběhlo na mém prvním dogtrekkingu Osamělém vlku v roce 2002. Potkali jsme se někde na trati a já se mohla štěstím na místě rozpustit.

Uběhla spousta času až nadešel den „D“ a  já si donesla domů od kamarádky štěňátko křížence čs. vlčáka Arwenku. Arwenka byla od malička zlatíčko, začaly jsme navštěvovat psí školičku Maja. Tady jsme začaly dělat ukázky výcviku na různých dětských dnech a jiných akcích. Když byl Arwence necelý rok, přišel do školičky i Kája s takovou malou žíhanou hromádkou neštěstí Barbuškou. Barbušku někdo vyhodil v jedné vesnici na Kroměřížsku. Lidi po ní házeli kamením a celkově bylo patrné, že nezažila nic dobrého. Byla hrozně hubená a nějakou dobu trvalo, než byla ochotná něco sežrat. Kája s ní chodíval za náma na školičku aby jsme ji zkusili rozkrmit v konkurenci psů… Začátky s ní měl dost náročné, ale nakonec to zvládli a Barbuška se pomocí masa rozežrala.

Tehdy jsme se seznámili. Arwenka s Barbuškou byly skoro stejně staré a hodně si rozumněly, takže jsme spolu začali chodit venčit i mimo školičku. Zjistili jsme, že se nám oběma líbí českoslovenští vlčáci a máme stejné zájmy, takže netrvalo dlouho a společné venčení se změnilo v něco víc.

Po nějaké době, si Kája koupil zahradu kousek od města a chvíli na to jsme si jeli pro Barečka(SAO). Na jaře nám pak do smečky přišla Aishenka a tím se nám vlastně změnil nenápadně celý život 🙂

Následovala svatba, samozřejmě nesměli chybět ani psí členové smečky(až na Barečka, ten nemá takové davové akce rád).

O rok později jsme si domů přivezli Breníka a na nějakou dobu jsme měli zase o zábavu postaráno.

Postupem času nám bylo jasné, že jsme československým vlčákům propadli a tak jsme se rozhodli, zřídit si chovatelskou stanici.